Ohlédnutí za spisovatelem Jorge Semprúnem

Byl válečným dítětem, partyzánem, vězněm i politikem; zažil občanskou válku, druhou světovou i ilegalitu. Účast v odboji a zkušenosti z koncentráku se prolínají celou jeho tvorbou. Stále bojoval proti někomu, proti něčemu; za svobodu, za spravedlnost, za demokracii, proti nerovnosti a panovačnosti toho, kdo ovládá.

Jorge Semprún se narodil v roce 1923 v Madridu v zámožné rodině, která po nástupu frankistického režimu uprchla do Francie; na Sorbonně studoval germanistiku a filosofii. Hned na počátku okupace vstoupil do komunistické strany Francie a přidal se k odbojové skupině Francs-tireurs a k partyzánům. Rok nato vstupuje i do komunistické strany Španělska. V roce 1943 jej zatklo gestapo a byl deportován do Buchenwaldu. Tyto zkušenosti později ztvárnil v působivém románu Velká cesta, získal za ni cenu Formentor.

Po válce se vrátil do Španělska, kde jako komunista a odpůrce režimu musel žít pod falešným jménem Federico Sanchez. Tyto zážitky podnítily vznik jeho dalšího románu Autobiografie F. Sancheze. V roce 1964 byl za svůj protistalinistický postoj z komunistické strany vyloučen. Zklamaný Semprún se začal převážně věnovat literární tvorbě; v roce 1969 mu kniha Druhá smrt R. Mercadera přinesla cenu Femina. Avšak i přes velké literární úspěchy ho přece jen politika ještě jednou zláká – v roce 1988 přijme funkci ministra kultury v socialistické vládě Felipeho Gonzáleze Márqueze. Ale ne nadlouho, po dvou letech se opět vrací k literatuře.

Už v roce 1994 vychází jeho další autobiografické dílo Psaní nebo život, jež mu téhož roku přineslo dokonce několik literárních ocenění, jmenuji alespoň francouzskou Cenu práv člověka. Následuje knižní vydání pozoruhodného rozhovoru, který Jorge Semprún vedl s Elie Wieslem, vydalo ho malé pařížské nakladatelství ARTE Éditions s názvem Mlčet se nesmí; obsáhlou ukázku z útlého dílka uveřejnil měsíčník Host v čísle 9 v roce 1999.

Semprún je však autorem i několika filmových scénářů, za všechny zmiňuji alespoň u nás nejznámější Doznání, film natočený podle stejnojmenné knihy Arthura Londona; v režii slavného režiséra Costy-Gavrase si v hlavních rolích zahráli Yves Montand a Simone Signoretová. Scénárista nechává hlavního hrdinu, aby vyslovil jeho vlastní životní krédo: V životě jsem přišel o jistoty, ale nikoliv o iluze.

Novináři se Jorge Semprúna často ptali, zda se cítí více Španělem, nebo Francouzem; se kterou z těchto zemí se identifikuje? V rozhovoru pro Mladou frontu z dubna 2002 na tuto otázku mimo jiné odpověděl: V podstatě se dnes už cítím tak trochu jako Francouz, který se oženil se Španělkou v Paříži. A v jednom ze svých posledních rozhovorů, který poskytl loni na jaře internetovému časopisu „nonfiction.fr.", říká: Jsem skutečně zcela bilingvní, takže trochu schizofrenní, přecházím z jednoho jazyka do druhého. Nemohu tak docela říci s Thomasem Mannem „Moje vlast je jazyk“, protože já mám dvě vlasti; cítím se stejně Francouzem, když píši francouzsky, jako Španělem, když píši španělsky. Mít dvě vlasti není snadné; protože rozhodující je, zda jsme ochotni za vlast položit život, máte-li dvě vlasti, je to poněkud složitější…

Jorge Semprún navštívil Prahu několikrát, v roce 2002 zde četl ze svého tehdy posledního románu Ten správný mrtvý. Autor vypravuje vlastní příběh, událost, která se stala v prosinci 1944 v Buchenwaldu. Nacisté mezi vězni pátrají po odbojářích a okamžitě je popravují. A dvacetiletý Jorge k odboji patří; musí se zkrátka najít mrtvý, jehož jméno by si mohl přisvojit, jiné východisko není. Na ošetřovně umírá stejně starý Pařížan François L., který se mu nápadně podobá a se kterým si skutečně jméno vymění; mladík zemře jako Semprún, zatímco on přežije jako L.

Tam nahoře jsou teď spolu, skutečný François L. čekal na nepravého Françoise celých čtyřiašedesát let, mají si jistě co říci, nepochybně i to, jak jejich jméno Jorge Semprún vešlo do světové literatury. Jistě ne nadarmo zvolil autor pro svoji knihu Ten správný mrtvý motto: Myslím, že moje smrt mi něco připomene…